Taxidermia aneb Netušené obzory maďarské kinematografie
Maďarský film režiséra Györgyho Pálfiho Taxidermia (2006) patří do naší sekce z toho důvodu, že je směsicí absurdních kulinářských a sexuálních orgií. Snímek nabízí tři příběhy ze tří historických období, které sledují tři generace mužů – děda, otce a syna. Podle režiséra film nastavuje zrcadlo zvrácené době i společnosti, neboť jeden hrdina touží po lásce, druhý po úspěchu, třetí po nesmrtelnosti. A všem se to podaří, i když ne tak, jak by si to představoval řadový divák.
Lze však říci, že film Taxidermia je jako jídlo o třech chodech. První část nás nám zachutná, začínáme se smát, ale občas se i zalekneme jistých nechutností. Druhou část vychutnáváme, ačkoliv je to směs nechutností i humoru, ale i vrchol a tresť celého filmu. Třetí část však už působí občas dost samoúčelně a nikoliv tak krásně nadlehčeně jako druhá část. Navíc už jsme se humoru a nechutností najedli v druhé části, a tak nás už třetí část nepřekvapí, ačkoliv jsme se na ni těšili nejvíce.
První povídka nazvaná Sperma je spíše úvodem do toho všeho, co nás teprve čeká. Děj se odehrává někdy za druhé světové války kdesi v klidném zázemí malé vojenské posádky. O velitele a jeho tlustou manželku se stará vojenský sluha, jenž se během zimních večerů v promrzlém chlévě zahřívá podivnými sny a neodradí ho ani klovnutí kohouta. Nejsilnější a zároveň nejzábavnější scénou je milování vojáka s tlustou manželkou velitele na rozporcovaných vepřových půlkách ve zchátralé kůlně. Tato neerotizující scéna, která je jakousi parodií na romantické filmy, kdy krásní milenci spočinou na lůžku přikrytí sametovou peřinou, bohužel končí ve chvíli, kdy velitel svého pucfleka načapá a potrestá. Z milostného spojení se přesto narodí syn, jenž má prasečí ocásek.
Rozhodně nejlepší částí filmu je určitě druhá, tedy prostřední povídka nazvaná Sliny, jež se odehrává v době reálného, resp. v případě Maďarska spíše gulášového socialismu. Tato část by (zdá se) dokázala fungovat jako samostatný krátkometrážní a možná i jako celovečerní film. Vypráví o zvláštním druhu sportu – soutěži v rychlojedení. Tento sport je zde ztvárněn tak věrohodně, do všech podrobností, že člověk za chvíli uvěří, že se nejedná vůbec o žádnou mystifikaci, ale o skutečné sportovní odvětví, které jenom bohužel zatím není uznáno jako olympijský sport. Hlavním hrdinou, jedlíkem-rekordmanem je právě onen syn s prasečím ocáskem, který vyrostl v šampióna v soutěžích jedlíků v časovém limitu. Tlustý syn se snaží dostihnout svůj vzor, evropského mistra jedlíků, a zároveň prožívá lásku k ženě. Mimochodem, už jste někdy ochutnali kapku potu z podpaží své milé?
Třetí povídka ze současnosti nazvaná Krev je už jenom logickým vyústěním celého filmu. Jde o příběh syna, který pracuje jako taxidermista, tedy jako vycpavač zvířat, a který jednou za týden dochází ke svému otci, bývalému šampiónovi v přežírání. Otec bohužel za ta léta nakynul od neuvěřitelných rozměrů, neboť pojídal pouze tabulky čokolády, a tak syn za něj musí obstarat jeho domácnost a především nakrmit obří (či spíše neuvěřitelně tlusté) kočky, které otec chová ve výběhu, jež je oddělen od jeho pokoje mříží. Jednou se však syn s otcem pohádá a zapomene zavřít klec. Když přijde druhý den, otcova střeva se vinou z jeho břicha až do kočičího výběhu. Kočky prostě měly hlad. Syn neunese otcovu smrt a spáchá velmi kuriózní sebevraždu. Film vrcholí slavnostním rautem na výstavě vycpaných zvířat (a lidí). Tato část je téměř surrealistickým dovršením celého filmu. Musím však říct, že film bohužel zachovává zvrácenost i ve scénáři, tj. končí velmi ukvapeně, bez výraznější pointy, kterou by si rozhodně zasloužil. Chybí větší propojenost mezi jednotlivými povídkami.
Pokud bychom hodnotili snímek v kontextu tvorby György Pálfiho, je třeba říct, že režisér filmově pokročil. Jeho první celovečerní film – Škyt, v němž nezaznělo jediné lidské slovo, byl spíše ještě jakýmsi školním (ale už dlouhometrážním) cvičením. Taxidermia je po všech stránkách už hotovým filmem. Hudba, střih, režie na výtečnou. Lze též pochválit pečlivě použité počítačové triky, které dodávají (zejména ve scénách zvracení) na autenticitě. Měl bych snad jen drobnou výtku ke scénáři, který mohl některé scény dotáhnout k jasnější pointě. Herecké výkony jsou také na slušné úrovni, i když se občas neubráníte dojmu, že herci jsou jako vystřižení (či spíše vypůjčení) z České sody. Co herec, to bizarnost.
Film byl údajně natočen podle povídek Lajose Partiho Nagye. Taxidermia je svým způsobem pozdní maďarskou odpovědí na některé italské filmy 70. let, např. Saló aneb 120 dnů Sodomy (1975) nebo Velká žranice (1973). I proto byl snad zapovězen těhotným ženám a jedincům se slabším žaludkem. Někdo zkrátka nestráví záběry na zvracející lidi a na zvířecí a lidské vnitřnosti.
Jak už jsem naznačil na začátku, film Taxidermia je jako jídlo o třech chodech, které začíná lehkým předkrmem, pak hlavním jídlem a nakonec třešničkou na dortu, kterou si však už tolik nevychutnáte, protože jste se přežrali při druhém chodu a už nemůžete, ačkoliv jste se na poslední chod tolik těšili. Naštěstí absurdní humor druhé části přebije pachuť části třetí.
Musím však režiséra pochválit za odvahu zobrazit ty nejtajnější lidské úchylky v komickém světle. Film je vlastně taková „člověčinka.“ Český divák bude možná překvapen tím, že v Maďarsku vytvořili film, který se nebojí ukázat bizarní až nechutnou stránku lidské bytosti. Na první pohled to sice vypadá, že Maďaři jsou národ tlustých, nechutných, nenažraných a úchylných bytostí, inteligentní člověk však pochopí, že vše je myšleno v nadsázce (tedy snad). Vlastně byl od režiséra výborný nápad ukázat Maďarsko z „odvráceného“ pohledu. Tento sebeironický (a cynický J) škleb, jež by byl reflexí vlastních národních dějin i „palčivé“ současnosti, mnoha národům (a i vlastně nám) pořád schází. Děkujeme, pane režisére, za inspiraci. Snad se jednou dočkáme i nějaké "české Taxidermie."
Osobní vzpomínka
Dědek navštívil film Taxidermia spolu se svým kamarádem Tramvajákem. Oba tvořili asi jednu šestinu všech návštěvníků. Ačkoliv film byl pěkný, barevný, lidé vycházeli z kinosálu mírně vrávoravým krokem a ve tváři byli zelení. Když se pak Dědek zeptal svého kamaráda, zda se mu film líbil, Tramvaják jen polkl, usmál se a řekl, že nebude asi tři dny jíst. Ano, tak silný může být zážitek z promítání maďarského filmu!
Napsal Dědek
Hodnocení Cyniků: 74,5 %
Komentáře
Přehled komentářů
Jaktože jsi ještě nenapsal ten článek? Dyť jsi na to měl celou vycházku, kurva ... kde ses flákal? To je chudák ...
oprava
(Vinárník, 15. 7. 2007 16:10)bože, píšu jako prase, viděl jsem samozřejmě (a teď radši česky, ať to nepokazím, angličtina mně prostě nejde jako mengelisovi) TO NEJLEPŠÍ. Tímto se se čtenáři našeho plátku na dva týdny loučím, po návratu už doopravdy napíšu článek o ponožkách v sandálech, slibuju Dědku a Markéto.
trochu opožděně
(Vinárník, 14. 7. 2007 21:30)ale přece, z toho filmu sem viděl the best of selectoion a musím vzdát hold maďarské kinematografii.
Vinárníkovi
(Dědek, 16. 7. 2007 16:56)